Jackie Brown

Běda mužům, kterým vládne žena

      Quentin Tarantino je velmi zvláštní člověk. Dřív jsem si myslela, že si ujíždí na násilí, zbraních a spoustě krve, ale pak jsem se podívala na Jackie Brown (1997) a pochopila ho. Že je geniální už jsem dávno věděla, vždycky jsem obdivovala ty jeho až perfekcionalisticky propracované dialogy, které nikdy nenudily. Ale až Jackie Brown mě přinutila podívat se na jeho tvorbu z trochu jiné stránky. Možná, víc než Tarantino, za to může Pam Grier (Pevnost Apačů v Bronxu, Coffy), hlavní hrdinka. Pam ztvárnila Jackie naprosto přesvědčivě a tipovala bych, že ani moc hrát nemusela. Nejen, že je Jackie obrovsky charismatická, odvážná, uvědomělá a chytrá, ale hlavně citlivá a normální zranitelná ženská a ne žádná Beatrix Kiddo, která když se naštve, tak vezme meč a rozseká všechny kolem sebe. Tím nechci v žádném případě kritizovat Kill Bill, jen chci poukázat na to, že Jackie Brown je více citlivější a "lidštější".

      Hlavní hrdinka, černá letuška Jackie si na svůj nízký plat přivydělává pašováním peněz z Mexika pro Ordella (Samuel L. Jackson), drogového dealera a obchodníka se zbraněmi. Jednoho dne je však chycena na letišti dvěma policejními agenty (Michael Keaton a Michael Bowen) a je jí slíbena svoboda, pokud jim pomůže Ordella dopadnout a usvědčit. Jackie je však mazaná jako liška a rozhodne se to chytře "uhrát" na obě strany. Za parťáka si vybere Maxe Cherryho, v podání Roberta Foerstera, kterého můžete znát především z TV seriálů. S Maxem se Jackie seznámí, když za ni zaplatí kauci, a okamžitě jí padne do oka. Spolu zosnují plán, jak získat pořádný balík peněz a ještě se přitom zbavit Ordella.

      Film je adaptací románu "Rum Punch" Elmora Leonarda, přesto si myslím, že za svou úspěšnost vděčí spíše Tarantinovi. On prostě ví, koho obsadit do jaké role. Samuel Jackson a jeho úžasné módní výstřelky nemají chybu (mně se nejvíc líbila žlutá větrovka). Jen Robert De Niro se mi na roli Louise moc nehodí, ale to je asi tím, že si ho pořád představuji jen jako "fotra lotra". Režisér oživuje filmové vzpomínky výběrem herců, kteří odkazují na své dřívější role, a jak už je u Q.T. zvykem, odkazuje i na své dřívější filmy - především na Pulp Fiction (Jackie jezdí ve stejném autě, jako Bruce Willis, kupuje si stejný kostým jako Uma Thurman, atd.). Jak už jsem se na začátku zmínila, nejvíce obdivuji Tarantinovy dialogy a nesmrtelné hlášky - jestli budu mít někdy příležitost, tak se ho zeptám, kde na ně chodí.

      Dlouhé záběry bez jediného střihu vůbec nedělají film nudným, spíš naopak, zvyšují napětí. Navíc si díky pomalejšímu tempu můžete lépe vychutnat herecké výkony. Celkové vyznění a atmosféru 70. let podtrhuje trefně vybraná hudba (např. Johnny Cash, The Deflonics). Jackie je zabírána kamerou téměř neustále, díky jejímu příjemnému obličeji a celkovému vzezření to však snad nikomu nemůže vadit. Robert Foester byl za svůj herecký výkon nominován na Oscara, přesto pro mě byly výkony Pam Grier a Jacksona o něco lepší.

      Jackie byla ohromná v tom, že ačkoli "mužům vládla", oni to zjistili až na samém konci, kdy už s tím nic dělat nemohli. V tom se tento "Tarantino" liší od těch ostatních - dokazuje, že rozum má větší moc než zbraně.