Jessica Exnerová
úterý 6. září 2016
sobota 29. června 2013
Zvířecí mámy
Jelikož teď trávím dva měsíce na farmě a jelikož je ještě pořád mláděcí období, můžu pozorovat, jak se od sebe liší zvířecí mámy. Právě dnes jsem si toho všimla, že chování těch zvířecích maminek, je klidně možné přirovnat k lidským mámám. Tak třeba typ mámy, která má ráda svůj klid, kafíčko, televizi, je ráda, když si dítě hraje někde na písečku a když už to dítě nutně mámu potřebuje, ona neochotně vstává, aby mu vyhověla. Přesně tohle chování jsem dnes pozorovala u ovce. Ano, je to dost k smíchu, některé maminky takové ale opravdu jsou. Ta stará, obézní ovce, se po nažrání chtěla jen tak vyvalovat v trávě. Bohužel, ale, její jehněčí dítě dostalo hlad, a ona musela neochotně vstát, aby se její ratolest mohla najíst. Stejné chování pozoruju i u krav. Ale raději ženu přirovnat k ovčí mámě, než ke krávě, že ano? Zajímavé jsou taky slepice. Neustále kvokají a pobíhají sem a tam, nezapomínají ale nikdy na své děti, kuřátka, která se kolem nich pípajíce batolí. Skutečně, taková slepičí máma, ta taky může být vzorem pečlivé ženy, která žije aktivním životem, ve kterém nikdy nezapomíná na své děti a popovídání s kamarádkami. Psí mámy, feny, jsou klidné mámy, které se svými štěňaty navazují blízký vztah, podobně jako ty kočičí. I když přece jen, ty psí, mi přijdou takové něžnější. I ty koňské. Když nad tím tak přemýšlím, asi bych chtěla být koňskou mámou, až jednou budu mít děti. Přijde mi to, jako nejlepší volba. Taková klidná, něžná, pečující a inteligentní máma.
Možná, že každý to vidí jinak. Třeba je právě ta koňská máma nejhorší ze všech. Třeba právě ta mala hříbata si v duchu říkají, jak závidí mámu housatům. Je pravda, že housata a káčata svou maminku věrně všude následují a vypadají s ní spokojeně. Snad jsou spokojené všechny mláďata se svými mámami. A snad i všechny děti. To se ale asi říct nedá. Bohužel, jsou i zvířata, ke kterým jsou přirovnávány ty špatné mámy. Jako třeba kukaččí máma. Dokonce i já pár kukaččích mam znám. Nejsem z toho nadšená, něco jiného je vychovávat děti špatně a vykašlat se na ně úplně. V mnohých rodinách nerodinách plní funkce mámy babičky nebo tety. Takové mámy, to jsou opravdu zvířata. Ale k těm zvířatům se často blíží i mámy, co své děti nezodpovědně vychovávají. Jen nevím, ke kterým zvířátkům je přirovnat. Ať je to, jak je to, vždycky asi budeme mít s těmi zvířaty něco společného. Budeme po sobě štěkat jako psi, kvokat mezi sebou jako slepice, budeme líní jako lenochod, nebo smradlaví jako tchoř (to raději ne). Máme jim být za co "vděční".
neděle 5. května 2013
Potraty – ano, či ne? Argumentační esej
Ve svém okolí jsem známá jako
velký odpůrce potratů neboli interrupce. Anglické nebo francouzské slovíčko
interruption znamená v překladu přerušení. I u nás je potrat často nazýván
jako umělé přerušení těhotenství. Abych však pravdu řekla, sama si pod pojmem
přerušení představuji něco jiného. Zápas, hra, debata i cokoliv jiného je
přerušeno, aby následně pokračovalo. Těhotenství však, aby už dále
nepokračovalo, musí být úplně zrušeno, ne jen přerušeno. Sice je to jen slovní
hříčka, vede ale k hlubšímu zamyšlení nad tím, proč se v dnešní době bere
potrat tak lehkovážně.
V pohledu na potrat existují
dva hlavní názory, dvě protichůdné strany, přičemž ta první je bohužel
zastoupena větším množstvím příznivců. Je to názor, že v momentě potratu
ještě embryo není živou bytostí, tudíž potrat nemůže být brán jako vražda.
Druhý názor, ke kterému se kloním já a jehož pravdivost je snadno dokazatelná,
zastává stanovisko opačné, tedy že člověk je živou bytostí od okamžiku svého početí,
a jeho usmrcení v jakémkoliv stadiu je vraždou.
Hledisek, kterými můžeme problematiku
potratů u nás nahlížet, je hned několik. To zdravotní je jistě jasné, je lékařsky
dokázáno, že potrat ohrožuje zdraví matky. Je vysoká pravděpodobnost, že žena,
která prodělá potrat, ponese zdravotní následky, například v podobě neplodnosti.
Lékař by to řekl lépe: „Bohužel při interrupci nelze úplně minimalizovat
riziko, že další těhotenství bude problematické.“ I během samotného zákroku
interrupce či bezprostředně po něm mohou nastat jisté zdravotní komplikace.
Bezprostřední ohrožení života je sice ojedinělé, běžně však dochází k infekcím
a zánětům.
Ráda bych také zmínila psychické
následky, které nese v průběhu života žena, která se k potratu rozhodla,
lidé v jejím okolí, kteří jí potrat doporučili, či ji dokonce k němu přinutili.
U většiny žen se po potratu objevuje tzv. postinterrupční syndrom. Jde o soubor
znaků, který dokazuje, že se žena s potratem po psychické stránce úplně
nevyrovnala. Charakteristickými znaky jsou úzkosti doprovázené depresí, výčitky,
soustavný pláč, strach nebo nespavost, připojuje se i nechuť cokoliv dělat.
Takovéto následky v průběhu
života ženy, která prodělala potrat, přicházejí z důvodu uvědomění si
morálního a etického hlediska.
Morální pohled na potrat jsem
zmínila již výše. Jde například o důkaz toho, že embryo již je ve věku desíti
či jedenácti týdnů (tedy ve věku kdy se ještě potrat u nás legálně provádí)
živou bytostí. To lze dokázat jednoduchým způsobem. Už v jedenáctém týdnu
svého života je embryo aktivní bytostí, která vykonává lidské pohyby, jako je
protahování rukou a nohou, kopání nohama či přetáčení se na strany. Dítě postupně
nabývá lidskou podobu a tak není možno říct, že by jeden den ještě člověkem
nebylo a další den již ano. Nikomu ani nenáleží právo o tom rozhodnout. Když už
jsme u práv, článek číslo 6 Listiny práv a svobod garantuje právo na život
jakožto základní právo. Bohužel však tento dokument z práva vyjímá
nenarozenou bytost, což by se mělo změnit. Každá žena má právo být matkou, a
pokud si to sama nepřeje, mohla by tuto možnost, kterou sama dostala, předat
jiným, kteří ji nemají.
Ráda bych zmínila také krutost
samotného zákroku, který rozhodně etický není. Provádí se několika způsoby,
nejběžnější je chemické rozleptání embrya v děloze a následné odsání, nebo
„rozkouskování“ embrya před odsátím.
Pokud bychom však usilovali o zrušení
legálního provádění alespoň u nás, mohlo by se nám dostat mnoho negativních
odezev. Potraty jsou totiž výhodné. Jsou výhodné pro těhotné ženy, které si z různých
důvodů dítě nemohou dovolit nebo jej nechtějí. Dočasně řeší problém studujících
či svobodných dívek. Mnoho žen zastává názor, že jedině ony mají právo
rozhodnout o životě svého dítěte. Zda mají, či nemají pravdu, je těžké dokázat.
Každý gynekolog má právo
neprovádět potraty, je však jasné, že z provádění potratů plynou pro
lékaře jisté benefity. Je na něm, jak se po psychické stránce „popere“ s následky
odstraňování plodů ale také s jejich projevy počínajícího života.
Je také těžké dokázat někomu,
kdo je přesvědčený o tom, že embryo není člověk, že se mýlí.
Z toho plyne, že i
kdybychom se snažili zakázat provádění potratů, nikdy bychom je nemohli zakázat
úplně. Buď by docházelo k jejich provádění nelegálně, nebo například k tzv.
potratové turistice, kdy si ženy jezdí nechat provést potrat do zemí, kde je to
legální. Jedna strana vždy zůstane nespokojena.
úterý 5. února 2013
pondělí 7. ledna 2013
"Je dobrá, ale nemá šanci..."
První přímé prezidentské volby se blíží a ve mně to vře víc a víc. Co to vření způsobilo? Především jedna hrozná věta, věta se kterou jsem se za posledních několik dní setkala nejen na různých sociálních sítích, ale taky v mém nejbližším okolí. Ta věta, to je odpověď na jednu frekventovaně kladenou otázku: "Proč ji nebudeš volit?" "Já bych ji volil/a, je dobrá, vlastně asi nejlepší ze všech kandidátů, jenže ji nikdo volit nebude. Nemá šanci, a proto budu volit toho, koho bude volit většina." Nezlobte se na mě, ale to je ta nejstupidnější odpověď, jakou jsem kdy slyšela. Můj favorit je jasný, nijak se s ním netajím. Každý má právo volit toho, kdo je podle něj nejlepší. Nejen právo, dokonce povinnost!
Kdyby každý člověk, který kdy řekl onu stupidní větu, volil právě tu osobu, která je sice nejlepší, nemá však podle něj šanci, nemyslíte si, že by pak tato osoba měla šanci mnohonásobně větší? Proč "volit nejmenší zlo", když je na výběr i to dobré, jen není v "žebříčku" umístěno úplně nahoře? Ty žebříčky utváříme my sami, nehledě na to, že v médiích je takových žebříčků spousta a všechny se od sebe liší. Snad alespoň někdo toto pochopí.
Víte, já si svého kandidáta obhájit dokážu. Zkuste to i vy. Šla jsem na to vyřazovací metodou a začala u Bobošíkové, která absolutně nepřipadá v úvahu. Jasným proti je u mě například to, že podporuje zavedení trestu smrti, silně vystupuje proti EU a přitom byla v Evropském parlamentu. Má příliš velké ambice a zkouší to "za každého režimu", je to jakýsi chameleon, který ale ještě nikdy neuspěl. Největší neúspěch se konal za jejího působení v České televizi, po kterém následovalo několik skandálů i pletky s policií. Tím, že požádala o podporu KSČM u mě úplně končí.
O tu podporu požádal také Jiří Dienstbier. Jiří Dienstbier v politice nikdy příliš neuspěl. Jeho vzorem je Barack Obama a je pro adopci dětí homosexuálními páry. Slibuje sice boj proti korupci, zároveň ale připouští, že není možné všechny sliby splnit. Co je to potom za sliby?
Pan Fischer má sice politické zkušenosti a navenek působí jako slušný člověk. Slušný člověk ovšem nepodplácí publikum, aby mu veřejně projevilo sympatie, slušný člověk nebyl, není a nebude členem komunistické strany. Nevím, proč kandiduje, když kdysi prohlásil, že "v politice zalíbení nenašel".
Proti Táni Fischerové nic zásadního nemám. Jen si myslím, že charitativní činnost jí jde mnohem lépe než případné prezidentování, takže pokud chce udělat dobrou věc, u dobročinných akcí zůstane, poněvadž její "prezidentské" vize jsou příliš idealistické.
Vladimír Franz se diskvalifikoval sám. Myslím, že každý ví, proč. Nemůžeme někoho odsuzovat za to, jak vypadá, byť si to způsobil sám, taky ho ale nemůžeme zvolit prezidentem. Navíc pan Franz je bez jakýchkoliv politických zkušeností a také mu chybí komunikační dovednosti (viz rozhovory s ním). Jmenoval by vládu s podporou komunistů a nebyl by proti legalizaci marihuany. Umělec by měl zůstat umělcem.
Karel Schwarzenberg, velmi sympatický šlechtic, který je bohužel šlechtic. Je to chytrý muž, mnoho lidí si jej však pro jeho špatnou výslovnost a dlouhá léta v emigraci nepředstavuje jako pravého Čecha. Je příliš "zelený" a přitom je pro dostavbu Temelína. Ve svém programu se zavazuje podpořit zavedení školného. On nebo Fischerová by mohli být tím "nejmenším zlem", já se s ním však neshodnu ani v jednom názoru.
Přemysl Sobotka je nevýrazná osobnost. Svoji kandidaturu staví na tom, že nikdy nebyl v KSČ, že však navštěvoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu, určenou především pro členy KSČ, to už tak nevyzdvihuje. Podporuje zvýšení důchodového věku a taky DPH.
Miloš Zeman, na prezidenta již neúspěšně kandidoval, snad se ten neúspěch bude opakovat. I když ty zrádné "žebříčky" mluví proti. Zeman měl štěstí, že ho z KSČ vyhodili. Teď je ale žádá o podporu. Působí na mě tak trochu jako malá holka: z blbců si udělá kamarády, pak se pohádají a už nekámoší (viz Paroubek), k tomu se ještě urazí, že v něčem neuspěl a stáhne se. Když ho to zase přejde, beze studu se vrací zpět.
Na Zuzanu Roithovou zatím žádná negativa nemám, proto ji budu volit.
Třeba jsou vaše názory opačné, každý je máme jiné. Ale měli bychom být zodpovědní. Aby naše první přímá volba nedopadla fiaskem.
Buďme rádi že Okamura vypadl! Pokud někdo chce být prezidentem, musí přece taky chtít dobro pro lidi. Okamura nikdy dobro pro lidi nechtěl, sotva se dostal do Senátu hned chtěl jít výš. Nepovedlo se mu to, ani s odvoláním. Volební lístky se natiskly, on si však musel ještě dupnout u Ústavního soudu. Asi mu nedošlo, že pokud by ÚS jeho prosbu vyslyšel, všechny vytištěné volební lístky by šly do koše, čímž by stát přišel o peníze. Ten kdo chce dobro pro svou zemi, nevyhazuje její peníze do vzduchu byť by to byla třeba jen koruna. Ještě, že mu to nevyšlo. Teď to bude zkoušet jinak, najednou se mu nelíbí zákon o přímé volbě (když by mohl kandidovat tak by se mu líbil), s tím ale taky neuspěje, tak si aspoň v Senátu zase prosadí vyšší platy. Co se dá dělat. Třikrát hurá, že ale nebude naším prezidentem, udělal by si z nás jen jeden ze svých dalších podniků a navíc v japonském stylu.
Ukamenujte mě třeba, jen jsem chtěla svobodně vyjádřit svůj názor a pročistit si hlavu. A hlavně nezapomeňte, že šanci může mít úplně každý, záleží jen na vás, jestli mu ji dáte ;)
neděle 30. prosince 2012
Maturita byla fraška
Letos jsem odmaturovala. Když jsem se
potkala s nějakým svým vrstevníkem, všimla jsem si, že každý měl tendenci se
svěřovat s tou "svojí" maturitou. Jak on to neuměl, jak si vytáhl
blbou otázku a jak to všechno nakonec (ve většině případů) dobře dopadlo. Já
nejsem jiná. Taky mám potřebu se s tou svojí svěřit, protože chci, abyste mi
uvěřili, že maturita je vlastně úplně o něčem jiném, než za co se vydává.
Kdysi jsem si přála umět přeskočit
nějakou obtížnou část svého života. Jít spát a probudit se, až když je všechno
vyřešené. Věděla jsem ale, že to není možné. Jenže se to stalo. Probudila jsem
se v polovině června. Už po maturitě, dokonce přijatá na vysokou školu. Jakoby
to byl jen sen. Snažila jsem se to celé zrekapitulovat a víc se rozvzpomenout.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem celou státní maturitu musela zhodnotit jako
neuvěřitelnou frašku. Ano neuvěřitelnou, protože ještě doteď nemůžu uvěřit a
pochopit to, co se tedy na konci května dělo.
Jsem kliďas a k tomu ještě optimista.
Celých šest let na gymplu jsem na učení z vysoka kašlala. Ne že bych si tak moc
věřila, že všechno umím... To ne, jen jsem neměla chuť. A pak přišel čtvrťák a
k tomu ještě státní maturity. Všichni byli už rok dopředu vyděšení a já pořád
nic. Někdy to přijít muselo. Den před zkouškou... Celou noc jsem nespala, pila
Colu abych neusnula a snažila se dohnat těch několik let na střední. Když se
rozednilo, bylo mi jasné, že ta noc k ničemu nebyla. Z dvaceti pěti otázek jsem
si byla alespoň trochu jistá jen prvními třemi a to přesně v takovém pořadí,
jako šly za sebou. Takže nejlíp jsem uměla tu první.... a čtvrtou už bych asi
nedala. Vylosovala jsem si dvojku. Pro mě největší zázrak v životě. A to bylo
jen ZSV.
V češtině jsem sice tak vyklepaná nebyla.
Vlastně ano, ale jen z jedné otázky: 12 - Máj. Můj milovaný profesor pan Koutný
nám převelice kladl na srdce, že Máj u maturity je nejtěžší. A tak ještě před
losováním jsem všem rozhlásila, že jestli si vytáhnu dvanáctku, tak se jim tam
natvrdo rozbrečím a neřeknu ani slovo. O deset vteřin později jsem si tu
dvanáctku opravdu vylosovala a opravdu se rozbrečela. V zoufalství jsem
vypotila pár solidních vět plus některé špatně. Dostala jsem plný počet prý za
neumělecký text. Nevěřila jsem jim.
Já neříkám, že maturita není
spravedlivá. Pokud umíte, opravdu dobře a s přehledem, nemusíte mít starosti.
Pokud jste haluzáci jako já, prostě to neřešte. Ale fakt. Neuměla jsem a
nakonec jsem vylezla s vyznamenáním. Každý takové štěstí neměl. Spolužák uměl a
nedali mu to. A proto několik rad pro vás, maturanty, co už se teď klepete jak
ratlící:
1) výslednou známku na 100% nikdy
neovlivníte
2) velkou roli hraje náhoda
3) tahákům nevěřte
4) zkoušejícím nevěřte už vůbec, i z
vašeho miláčka třídního učitele se může vyklubat bezcitná bestie, co si chce
jen šplhnout u komise
5) státní maturita je prostě fraška,
nemá cenu si kvůli ní huntovat zdraví!
Tužka za uchem
Sedím v namačkané tramvaji promrzlá až
na kost i když je teprve listopad. Pozoruji dívku, která sedí naproti mně. Má
zajímavý účes i oblečení. Dívku sedící přes uličku si zase pamatuju z
dřívějška. Jsem cestující - pozorovatel. Jen sedím a koukám. Dokážu vypnout,
ale jen navenek. V hlavě mi to "šrotuje", dokonce, i když spím.
Chtěli byste vědět, co si o vás myslím, když naproti vám sedím a chvílemi vás
pozoruju? Vždyť je to vlastně úplně jedno. Jen trénuju svoji fantazii, která je
bohatá až moc. Za obličejem každého neznámého člověka odhaduji jeho charakter,
a byť můj odhad může být velice mylný, pro mě je uspokojivý. Ke svému
pozorování si osoby vybírám čistě náhodu, zaujmout mě můžete čímkoliv, třeba
očima, účesem, oblečením nebo celkovým vzezřením.
Moje zábava je velice neškodná, jako
pozorovatel vám ničím neublížím. Jen si tím dokážu zkrátit dlouhou chvilku či
nudnou cestu dopravním prostředkem. Moje myšlenky jsou naprosto neovladatelné.
Probíhají mojí hlavou jako surrealistický snímek. Navazují na sebe příliš
nelogicky, sama jim mnohdy nerozumím. Mám v hlavě snímač, který zpracovává, co
vidí i co nevidí. A pak někdy z ničeho nic přijde s nápadem. Naprosto nečekaný
geniální nápad. Jako dnes v té tramvaji. Dívka sedící přede mnou už mě omrzela.
Moje mysl začala bloumat ani nevím, kde. A pak se to stalo. Přišel geniální
nápad. Nápad, který přijde jenom jednou. Chcete vědět, co to bylo za nápad? Já
taky! Stejně rychle jako na mě přišel, taky odešel. Ale jednu věc jsem si z něj
zapamatovala: kéž bych teď měla po ruce tužku a papír! Ano, přesně tohle jsem
si pomyslela. Zbytek už si nepamatuji.
Tento případ se mi nestal jednou. Stává
se mi neustále, téměř denně. Výplody mé fantazie jsou mnohdy velice zajímavé a
stálo by za to je zvěčnit. Ale kdepak! Moje paměť je chatrná. Už si ani
nepamatuji, co jsem měla k obědu, natožpak, nad čím jsem přemýšlela v tramvaji.
Že to ale bylo NĚCO! Věřte či ne… Budu hledat řešení, zatím mně napadá jedno:
nosit za uchem tužku, v kapse kus papíru. Každý nápad si zapsat. Vypadat jako
cvok, co chce být za každou cenu originální. Nápad si psát třeba na ruku,
kamkoliv. Dostávám se až ke svým zásadám, které se bojím porušit. Být nenápadná
je jednou z nich. Navíc jsem nepořádná. Než tužku s papírkem v tašce najdu,
nápad je tatam.
Nápad je krátkodobý. Je to myšlenka,
která se vám mihne v hlavě, kterou chytíte, přitáhnete si ji a začnete
rozvádět. Která stojí za to, a vy si říkáte: tohle nesmím zapomenout, kéž bych
tu měla tužku… Jenže pak slyšíte ten otravný hlas: příští zastávka Semilasso. A
nápad je v háji. Není tady a zatím vám ani nechybí. A pak přijdete domů a
zapnete počítač. A máte strašnou chuť psát. A někde hodně v dálce na vás mává
ten váš "tramvajový nápad", jenže vy jej nevidíte, nevíte, jak vypadá
ani jak se tváří. Beztak se vám směje. Naštvaně počítač vypínáte a jdete spát.
Konec i začátek vaší slavné spisovatelské kariéry.
Novoroční předsevzetí
Když jsem šla ve svých šesti letech k
zápisu do první třídy, měla jsem nalakované nehty sytě červeným lakem. A
jelikož byla každému předškolákovi vyhotovena fotka na památku zápisu, mám také
důkaz - na fotografii mé nehty na malých dětských prstících krásně září.
Maminka měla dvě malé hodné holčičky,
jen o rok od sebe, a tak si je parádila jak se jí zlíbilo. Nosily jsme se
sestrou kanýrové šatičky, korálky, prstýnky, načesané vlásky a krásné sponečky. K tomu nám nikdy nezapomněla nalakovat nehty. Už od malička. A já si
dobře pamatuju, jak mi jednou tu moji malou ručku čapla jedna zapšklá stará
dáma a zhrozeně se na ty nehty podívala. Následně jsem od ní dostala kázání,
jak je to špatné, že lak nehty poškodí a za pár let je prý budu mít úplně
zničené. Neříkala mi to moc pěkně, a proto jsem na její slova nikdy
nezapomněla, dost se mě dotkly. Nicméně s lakem jsem nikdy nepřestala. Když
jsem byla starší, naučila jsem se nalakovat si je sama, laky na nehty jsem si
oblíbila a začalo se mi jich doma hromadit víc a víc.
Jenže s přibývajícím věkem ubylo času.
A navíc kvalita mých nehtů hodně klesla. Začaly se loupat, štěpit, praskat.
Vím, že je to kvůli lakování, přesto jsem ale na laky nezanevřela. Jen na ně
opravdu nemám čas. K předminulým Vánocům mi maminka koupila asi deset laků.
Musela jsem jí vysvětlit, že jsou sice krásné, ale ať už jich tolik
nekupuje, protože je skoro nepoužívám, a akorát vysychají a já je potom musím
se slzami v očích vyhazovat. Polepšila se. Od té doby už mi je kupuje po
jednom. Ale není Vánoc bez laků. Jako třeba ty právě uplynulé. Dostala jsem tři
a opravdu nádherné. A je mi strašně líto je nechat ležet. Takže mým novoročním
předsevzetím bude: lakovat si nehty, dokud mi neodpadnou! Navíc mám právě
práci, ke které hezké nehty taky tak nějak patří, a proto od teď, už mě bez
laku neuvidíte.
Jackie Brown
Běda mužům, kterým vládne žena
Quentin Tarantino je velmi zvláštní člověk. Dřív jsem si myslela, že si ujíždí na násilí, zbraních a spoustě krve, ale pak jsem se podívala na Jackie Brown (1997) a pochopila ho. Že je geniální už jsem dávno věděla, vždycky jsem obdivovala ty jeho až perfekcionalisticky propracované dialogy, které nikdy nenudily. Ale až Jackie Brown mě přinutila podívat se na jeho tvorbu z trochu jiné stránky. Možná, víc než Tarantino, za to může Pam Grier (Pevnost Apačů v Bronxu, Coffy), hlavní hrdinka. Pam ztvárnila Jackie naprosto přesvědčivě a tipovala bych, že ani moc hrát nemusela. Nejen, že je Jackie obrovsky charismatická, odvážná, uvědomělá a chytrá, ale hlavně citlivá a normální zranitelná ženská a ne žádná Beatrix Kiddo, která když se naštve, tak vezme meč a rozseká všechny kolem sebe. Tím nechci v žádném případě kritizovat Kill Bill, jen chci poukázat na to, že Jackie Brown je více citlivější a "lidštější".
Hlavní hrdinka, černá letuška Jackie si na svůj nízký plat přivydělává pašováním peněz z Mexika pro Ordella (Samuel L. Jackson), drogového dealera a obchodníka se zbraněmi. Jednoho dne je však chycena na letišti dvěma policejními agenty (Michael Keaton a Michael Bowen) a je jí slíbena svoboda, pokud jim pomůže Ordella dopadnout a usvědčit. Jackie je však mazaná jako liška a rozhodne se to chytře "uhrát" na obě strany. Za parťáka si vybere Maxe Cherryho, v podání Roberta Foerstera, kterého můžete znát především z TV seriálů. S Maxem se Jackie seznámí, když za ni zaplatí kauci, a okamžitě jí padne do oka. Spolu zosnují plán, jak získat pořádný balík peněz a ještě se přitom zbavit Ordella.
Film je adaptací románu "Rum Punch" Elmora Leonarda, přesto si myslím, že za svou úspěšnost vděčí spíše Tarantinovi. On prostě ví, koho obsadit do jaké role. Samuel Jackson a jeho úžasné módní výstřelky nemají chybu (mně se nejvíc líbila žlutá větrovka). Jen Robert De Niro se mi na roli Louise moc nehodí, ale to je asi tím, že si ho pořád představuji jen jako "fotra lotra". Režisér oživuje filmové vzpomínky výběrem herců, kteří odkazují na své dřívější role, a jak už je u Q.T. zvykem, odkazuje i na své dřívější filmy - především na Pulp Fiction (Jackie jezdí ve stejném autě, jako Bruce Willis, kupuje si stejný kostým jako Uma Thurman, atd.). Jak už jsem se na začátku zmínila, nejvíce obdivuji Tarantinovy dialogy a nesmrtelné hlášky - jestli budu mít někdy příležitost, tak se ho zeptám, kde na ně chodí.
Dlouhé záběry bez jediného střihu vůbec nedělají film nudným, spíš naopak, zvyšují napětí. Navíc si díky pomalejšímu tempu můžete lépe vychutnat herecké výkony. Celkové vyznění a atmosféru 70. let podtrhuje trefně vybraná hudba (např. Johnny Cash, The Deflonics). Jackie je zabírána kamerou téměř neustále, díky jejímu příjemnému obličeji a celkovému vzezření to však snad nikomu nemůže vadit. Robert Foester byl za svůj herecký výkon nominován na Oscara, přesto pro mě byly výkony Pam Grier a Jacksona o něco lepší.
Jackie byla ohromná v tom, že ačkoli "mužům vládla", oni to zjistili až na samém konci, kdy už s tím nic dělat nemohli. V tom se tento "Tarantino" liší od těch ostatních - dokazuje, že rozum má větší moc než zbraně.

Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)

