Sedím v namačkané tramvaji promrzlá až
na kost i když je teprve listopad. Pozoruji dívku, která sedí naproti mně. Má
zajímavý účes i oblečení. Dívku sedící přes uličku si zase pamatuju z
dřívějška. Jsem cestující - pozorovatel. Jen sedím a koukám. Dokážu vypnout,
ale jen navenek. V hlavě mi to "šrotuje", dokonce, i když spím.
Chtěli byste vědět, co si o vás myslím, když naproti vám sedím a chvílemi vás
pozoruju? Vždyť je to vlastně úplně jedno. Jen trénuju svoji fantazii, která je
bohatá až moc. Za obličejem každého neznámého člověka odhaduji jeho charakter,
a byť můj odhad může být velice mylný, pro mě je uspokojivý. Ke svému
pozorování si osoby vybírám čistě náhodu, zaujmout mě můžete čímkoliv, třeba
očima, účesem, oblečením nebo celkovým vzezřením.
Moje zábava je velice neškodná, jako
pozorovatel vám ničím neublížím. Jen si tím dokážu zkrátit dlouhou chvilku či
nudnou cestu dopravním prostředkem. Moje myšlenky jsou naprosto neovladatelné.
Probíhají mojí hlavou jako surrealistický snímek. Navazují na sebe příliš
nelogicky, sama jim mnohdy nerozumím. Mám v hlavě snímač, který zpracovává, co
vidí i co nevidí. A pak někdy z ničeho nic přijde s nápadem. Naprosto nečekaný
geniální nápad. Jako dnes v té tramvaji. Dívka sedící přede mnou už mě omrzela.
Moje mysl začala bloumat ani nevím, kde. A pak se to stalo. Přišel geniální
nápad. Nápad, který přijde jenom jednou. Chcete vědět, co to bylo za nápad? Já
taky! Stejně rychle jako na mě přišel, taky odešel. Ale jednu věc jsem si z něj
zapamatovala: kéž bych teď měla po ruce tužku a papír! Ano, přesně tohle jsem
si pomyslela. Zbytek už si nepamatuji.
Tento případ se mi nestal jednou. Stává
se mi neustále, téměř denně. Výplody mé fantazie jsou mnohdy velice zajímavé a
stálo by za to je zvěčnit. Ale kdepak! Moje paměť je chatrná. Už si ani
nepamatuji, co jsem měla k obědu, natožpak, nad čím jsem přemýšlela v tramvaji.
Že to ale bylo NĚCO! Věřte či ne… Budu hledat řešení, zatím mně napadá jedno:
nosit za uchem tužku, v kapse kus papíru. Každý nápad si zapsat. Vypadat jako
cvok, co chce být za každou cenu originální. Nápad si psát třeba na ruku,
kamkoliv. Dostávám se až ke svým zásadám, které se bojím porušit. Být nenápadná
je jednou z nich. Navíc jsem nepořádná. Než tužku s papírkem v tašce najdu,
nápad je tatam.
Nápad je krátkodobý. Je to myšlenka,
která se vám mihne v hlavě, kterou chytíte, přitáhnete si ji a začnete
rozvádět. Která stojí za to, a vy si říkáte: tohle nesmím zapomenout, kéž bych
tu měla tužku… Jenže pak slyšíte ten otravný hlas: příští zastávka Semilasso. A
nápad je v háji. Není tady a zatím vám ani nechybí. A pak přijdete domů a
zapnete počítač. A máte strašnou chuť psát. A někde hodně v dálce na vás mává
ten váš "tramvajový nápad", jenže vy jej nevidíte, nevíte, jak vypadá
ani jak se tváří. Beztak se vám směje. Naštvaně počítač vypínáte a jdete spát.
Konec i začátek vaší slavné spisovatelské kariéry.
Žádné komentáře:
Okomentovat